úterý 18. února 2020

Když fouká a všechno kolem lítá




                Pochybuji a na vše si musím sáhnout, prsty si spálit, na čele bouli si udělat. Přivonět, obejmout, ponořit se, když fouká, ruce rozpažit a zkusit to. Létat. Jak já miluji vítr, který burácí, hvízdá, píská. Vítr, který bere vše, jako v kartách.

A víte, jak to začalo? Byla polovina minulého století, televize ještě nebyla. V celičkém Machníně bylo jediné osobní auto, a to mého tatínka, národního správce v místní truhlárně. Jezdilo se tak akorát do Geršdorfu, dnes docela malé části pohraničního města Hrádku nad Nisou, poblíž státní hranice s Německem, bydlela moje babička, strýček Walther a celá jeho rodina. Všechno kolem německé, na obou stranách hranice. I celý jejich dům, bývalá hospoda „Café radio“, sousedi zleva i zprava, za zády řeka Lužická Nisa.

Dům stojí i dnes na křižovatce před mostem Lužickou Nisu. Před prastarým stavením je dubová alej ze stromů, co pamatují ještě prusko-rakouskou válku v šestašedesátém roce. A tam, tam byl ten opravdový vítr, kterého jsem se bál. My děti jsme spaly v patře s okny do silnice, do křižovatky místních cest. I přes zavřená okna bylo slyšet skučení větru, nářek ohýbaný větví, bičovaných nesmlouvavým větrem. Noc co noc hlavy pod peřinou, polštář přes hlavu. Nic napomáhalo. Vítr si venku dělal, co chtěl. A pokud k tomu pršelo, nebo do oken pleskal sníh s deštěm, připadalo nám to, že si jde pro nás čert. Že je konec světa, že Nisa se vylila ze svého koryta a kolem nás až do Žitavy v Německu bude jezero, jaké člověk neviděl.

Tam to začalo. Strach z větru, který v lese láme stromy jako v prstech kuřák sirky. Z větru, který umí rozdmýchat ohníček v plameny požírají les. Mám strach z větru, který umí odnést střechy a vyvolat vlny velké jako dům. Mám strach z větru, který bere úrodu ze stromů z polí a rybníků. Tam, kde člověk zasadil, sklízí jen spoušť a slzy. Viděl jsem na vlastní oči písečnou bouři, vlnu tsunami, oheň v buši, vítr, který krade mamince ze šňůr vyprané prádlo a ze střechy našeho domu střešní tašky.

Když večer fouká, jsou vidět tam, kde slunce zapadá, krásné rudé červánky. V noci. K ránu fouká jen trochu a listí ve větvích probouzí do bílého dne. Je bezvětří a děti jdou do školy. Tak nějak by to mělo být, pokaždé, ale není. Co všechno vichr umí, když není k utišení! Viděl jsem ho stínat stromům hlavy…

Už nefouká, žijeme. Co vítr umí, ví jen ten, kdo před větrem utíkal a byl rychlejší. Patří mu můj obdiv. Má na co vzpomínat, protože to je na olympijskou medaili.



Egon Wiener

Žádné komentáře: