Pochybuji a na
vše si musím sáhnout, prsty si spálit, na čele bouli si udělat. Přivonět,
obejmout, ponořit se, když fouká, ruce rozpažit a zkusit to. Létat. Jak já miluji
vítr, který burácí, hvízdá, píská. Vítr, který bere vše, jako v kartách.
A víte, jak to začalo? Byla polovina minulého
století, televize ještě nebyla. V celičkém Machníně bylo jediné osobní
auto, a to mého tatínka, národního správce v místní truhlárně. Jezdilo se
tak akorát do Geršdorfu, dnes docela malé části pohraničního města Hrádku nad
Nisou, poblíž státní hranice s Německem, bydlela moje babička, strýček
Walther a celá jeho rodina. Všechno kolem německé, na obou stranách hranice. I
celý jejich dům, bývalá hospoda „Café radio“, sousedi zleva i zprava, za zády
řeka Lužická Nisa.
Dům stojí i dnes na křižovatce před mostem
Lužickou Nisu. Před prastarým stavením je dubová alej ze stromů, co pamatují
ještě prusko-rakouskou válku v šestašedesátém roce. A tam, tam byl ten
opravdový vítr, kterého jsem se bál. My děti jsme spaly v patře
s okny do silnice, do křižovatky místních cest. I přes zavřená okna bylo
slyšet skučení větru, nářek ohýbaný větví, bičovaných nesmlouvavým větrem. Noc
co noc hlavy pod peřinou, polštář přes hlavu. Nic napomáhalo. Vítr si venku
dělal, co chtěl. A pokud k tomu pršelo, nebo do oken pleskal sníh
s deštěm, připadalo nám to, že si jde pro nás čert. Že je konec světa, že
Nisa se vylila ze svého koryta a kolem nás až do Žitavy v Německu bude
jezero, jaké člověk neviděl.
Tam to začalo. Strach z větru, který
v lese láme stromy jako v prstech kuřák sirky. Z větru, který
umí rozdmýchat ohníček v plameny požírají les. Mám strach z větru, který
umí odnést střechy a vyvolat vlny velké jako dům. Mám strach z větru, který
bere úrodu ze stromů z polí a rybníků. Tam, kde člověk zasadil, sklízí jen
spoušť a slzy. Viděl jsem na vlastní oči písečnou bouři, vlnu tsunami, oheň
v buši, vítr, který krade mamince ze šňůr vyprané prádlo a ze střechy
našeho domu střešní tašky.
Když večer fouká, jsou vidět tam, kde slunce
zapadá, krásné rudé červánky. V noci. K ránu fouká jen trochu a listí
ve větvích probouzí do bílého dne. Je bezvětří a děti jdou do školy. Tak nějak
by to mělo být, pokaždé, ale není. Co všechno vichr umí, když není k utišení!
Viděl jsem ho stínat stromům hlavy…
Už nefouká, žijeme. Co vítr umí, ví jen ten, kdo
před větrem utíkal a byl rychlejší. Patří mu můj obdiv. Má na co vzpomínat,
protože to je na olympijskou medaili.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat