Co
vidím z okna svého bytu? Jen černou řeku plnou asfaltu a na ní lodičky,
lidi, kteří veslují, stahují a napínají plachty. Vory a námořní lodě. Osamělé
plavce, piráty, kupce, turisty, děti, co jdou do školy. Domy s okny, stromy,
v jejichž korunách bydlí ptáci. Chodníky a na nich sem tam pes. Kočka
přebíhá silnici. Co nevidím, jsou jejich osudy. O všem bych mohl psát romány.
Každý pes jiná česká ves.
Já na ně koukám a přemýšlím, co že to všichni mají
společného. Asi to vím. Všichni milují černou řeku plnou asfaltu. Koleje z asfaltu,
cestu, co vede napříč světem nahoru i dolů, teče rychle i pomalu. Co vidím
z okna domu v České Vsi? Řeku, jen řeku, ve které plave milión malých
akvarijních ryb, až po ty, které se do řeky nevejdou. Troubí: Uhněte mi, vezu
dříví, jsem pod parou!
Za okny se koukám a vidím, že lidé hodně
cestují, veslují, šlapou, plavou, létají. Připadají mi jak pavouci. Předou,
jsou jako kočky, slepice, které zanáší, drbou se jak psi na hlavě i za hlavou.
Nejlíp se mají ptáci. Ti z prvního patra, co zobou proso, ale i ti, kteří létají
vysoko nad hlavou v modrém moři. Jsou stříbrní a bydlí v nich lidé, kteří
cestují na dovolenou. Do destinací u Černého moře, k mořím z asfaltu,
kde tančí a pijí rum. Jedí pizzu a chodí do vody nazí, někteří preferují
plavky.
Létají nade mnou a mají do Prahy
jen pár minut. Ani nevědí, že sedím pod nimi na zahradě a dívám se a přemýšlím,
co bude, až jim dojde benzín. Pes si to taky myslí i slepice a od sousedů
zprava i zleva kočky, které se bojí psí slečny, mého psa Vilíka. Když prší, všichni
přeruší komunikaci a čekají až se vyčasí.
Co vidím z okna svého bytu?
Lehce si odpovím. Šňůru světel, lidi, kteří někam spěchají po asfaltu, po
chodníku, nebo někam létají. Co je zvláštní, nemají nic, co by je nutilo
zastavit. Mají všechno, nic jim neschází, nemluví, jsou jako na klíček. Pořád
natažení, sytí. Proč by se měli zastavit? Životnost plechu není moc veliká,
plech rezaví, pneumatiky ztrácejí svůj vzor, řidiči slábne zrak, nohy churaví. Člověk a pták jsou si tak blízcí, že tomu sám
nevěřím.
Na černém asfaltu se dějí věci!
V zimě je často bílý, po dešti kluzký, jako namydlený. O něco níž je hospoda.
Kolaři se v ní často občerstvují a pak šlapou, tichošlápci, kolem domu, kde
bydlím. Sleduji ten cvrkot, jak tráva rychle roste a přemýšlím, kdo ji poseče,
usuší, odveze a zkrmí?
Je prima bydlet u silnice a
koukat se, jak život plyne, protéká mezi prsty. Dá se říct, že nic nového pod
sluncem, vše už tu bylo, nic mě nepřekvapí. Leda, že by tu zastavila nějaká
velká osobnost a požádala o skleničku vody. To nehrozí a nakonec, ani nechci. Mně
stačí to, co je. Stačí, když mi je teplo, boty netlačí a je stále, co jíst. Až
pojedete příště kolem, zamávejte mi! Předem děkuji a zůstávám s pozdravem….
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat