čtvrtek 13. února 2020

Čím začít, co číst?




Jedním z mých prvních literárních hrdinů byl Serjoža Kostrikov – Kirov…. Vy, kteří jste v obraze neodkládejte knihu a zůstaňte s námi. Psal se rok 1953 a ono nebylo v trafice paní Špidlenové, jinak Špidlenky, tak moc z čeho vybírat. Maminka právě usoudila, že mé studijní úspěchy ocení knihou. Byla mou prvou. První, která nebyla pohádková, ale opravdová se skutečným hrdinou. A to hrdinou současným, který se postavil zlu. Co na tom, že to bylo daleko v Rusku, v Petrohradě….                Měl jsem později další knížky od Špidlenky: Prázdniny u táborového ohníčku, Na Sluneční louce, ale věřte mi, za Serjožu Kostrikova bych dal nevím co. Abych knížku neztratil, nikomu jsem ji nepůjčil. Maminka, když přišla na to, jaký má knížka obsah, chtěla mi ji vzít, ale já ji bránil a uhájil. Dlouho, velmi dlouho byla v mé knihovničce první mezi prvními.

Později jsem se začetl do knížek jiných, jako třeba Na obzoru plachta bílá a pochopil jsem, že jsou dva Tolští. Autoři, jeden hrabě, druhý báječný jmenovec. Miloval jsem knihy, kde dostávali na frak bělogvardějci, vítězil Čapajev, Frunze, obránci měst Lenina, Stalina, Kyjeva a Moskvy. Sám se jen divím, že jsem z té oslavné literatury vyrostl bez psychické újmy. Rozhodně mě nebrali Broučci, Kája Mařík, knížky a příběhy z červené knihovny.

Literárně jsem rostl, jak dříví v lese. Sobotu, co sobotu jsem mířil do naší vesnické knihovny. Na každý den jedna knížka, další sobota stejný počet… Není se proto čemu divit, že právě knihovník byl pro mne dalším učitelem mé národní školy. Stále mám před očima svého guru, autora Oděsských povídek a První jízdní, velkého Isaaka Babela, Batličku a Hrabala. Na nich jsem vyrostl. Oslovil mě rovněž Solženicin, Bublíkova Páteř, knihy šedesátých let, které mi rozšířily obzor. K nim patřil Šolochov, Erenburg, Simonov a další.

Začít, znamená i lecčím si projít. Není to lehká cesta a dívám-li se zpátky vidím, že vám neporadím. Sám jsem si prošel časem, dá se říct i inkvizicí, kdy nebyly jiné knihy, než ty, které bych asi dnes neměnil. I tak, ale nelituji. Číst znamená otevírat dveře peklu, ale i nebi. Věřím, že nejsem sám, kdo našel správnou cestu díky Babelovi, Solženicinovi, Šolochovi. Knihy Feuchtwangerovy, Pekařovy, Polišenského, Erenburga mi daly mnoho. Bez nich bych nevzal pero do ruky a nepsal víc, než pozdrav z prázdnin od babičky. Takhle jsem pořád četl a četl, až mi oči slzely. Maminka mi zhasla v ložnici a mně se zdálo o Bug Jargalovi, Robinu Hoodovi.

Čtením knížek jsem si stavěl svět a divím se dnešním klukům, že jim k tomu dnes povětšinou stačí jen číst komiksy. Že jejich hrdiny jsou Čtyři v tanku a pes. Stalingrad od Grosmanna mi kdysi otevřel oči, tak jako příběhy našich letců v Anglii. Za hodně vděčím knížce a vůbec mi nevadí, že přede mnou to už řekl Gorkij zvaný Peškov. Kniha je stále kamenem v základech domu, ve kterém žiji, cítím se dobře a kde jednou i umřu.

Egon Wiener

Žádné komentáře: