Jizerky, hory za našimi zády, za
dveřmi. Spolužákův táta byl náčelníkem tamní horské služby. Pan Vele byl příjemný
chlapík. Mě lyžovat nenaučil, ale synátora k lyžování měl už od útlého dětství.
Byla to doba, kdy chalupa v Jizerkách stála nic, nebo pět stovek. Ta nejdražší i
s plným historickým vybavením byla za tisíc.
Chodil jsem do školy na Husově
ulici, která je stále tou nejbližší spojkou z Liberce do Jizerských hor. Když
naše škola měla celodenní pěší výlet, sportovně-branný cíl byl na úpatí hor u
České chalupy, pro ty nejzdatnější Bedřichov. Z té doby si pamatuji Jizerské
hory jako horskou chatu Smědavu (1961), kde jsme jako žáci 9. třídy týden v jejím
okolí sázeli do "věčné zmrzlé" půdy sazenice lesních stromků. Byl
květen a zima jako v Rusku.
Nedaleko Smědavy je přehrada plná
pitné vody, dnes střežená dnem i nocí jako oko v hlavě. Tehdy, před 60 lety byla
volně přístupná ke kempování při březích, k pálení ohňů, chytání ryb. Tehdy jsme
ji s kamarádem Rudou přeplavali napříč bez ztráty kytičky. Je ale pravda, že
Rudova teta Erna plavala na nafukovací matraci hned za námi, aby nás mohla
zachránit, pakliže bychom dostali křeč a mohli se ve studené přehradě Souš-Dareé
utopit.
Paní Erna byla vůbec zajímavá
osoba, možná zajímavější než celé tehdejší Jizerky. Byla mladá, krásná a
svobodná, což se nám klukům líbilo. Patřila k těm, co malovali turistické
značky. Pokaždé jenom tři proužky barvy, ale když nám řekla, šli jsme s ní,
jako, že jdeme na pomoc. Ona byla ráda a my poznali tehdy ještě dost opuštěné
Jizerky, studené, mokré, bez človíčka. Šel jsem jednou v neděli sám dolů ze
Smědavy do Bílého potoka na vlak a nepotkal jsem vůbec nikoho. Žádné auto,
někoho na kole, pěšího, vůbec nikoho. Později se to všechno změnilo.
Polorozpadlé roubenky už nebyly k mání, místní Němci postupně umírali, nebo se
stěhovali k dětem do městeček v okolí, za svými do Německa.
Osobně jsem se stýkal s legendami
těchto hor. S nahluchlým Emilem Novákem, s Gustavem Ginzelem a mnoha dalšími,
kteří přispěli k tomu, že Jizerky obživly a staly domovem lyžařských lidí, co
mají rádi přírodu. Stromky, které jsme sázeli před šedesáti a více léty, pokud
je nezničilo sucho, voda, zvěř, které je kolem všude plno, vyrostly ve slušné
velikány. Pokud je nesežral kůrovec, jsou zralé k tomu, aby udělaly místo
novým, co přijdou na jejich místo. Tomu se prostě říká, koloběh života a ten se
nevyhýbá ani nám, natož velkým krásným stromům v horách Jizerských. V kraji země
kdysi půlnoční, v Záhvozdí, na konci Čech, na konci Českého království.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat