Nezačal zrovna vesele. Včera se slavil
Silvestr a Nový rok, spalo se do devíti a pak jsem šel pustit naše tři slepičky.
Ty samé, které ještě nesnášejí vajíčka a už se staly miláčky celé rodiny. Ven vyběhly
dvě slípky a po třetí ani vidu, ani slechu. Pustil jsem ven psa, a ani ten, můj
žal neztenčil a třetí slepičku neobjevil. Byly dvě. Finito, konečná slepičkám
v pohraničí.
Janě se udělalo z mého sdělení špatně. Vstala
a mátožně se vydala ven dát té ztracené slepičce poslední sbohem. Sám jsem nevěřil
tomu, co jsme uviděli. Oplakávaný opeřenec se náhle objevil ve výběhu a co víc,
vedle leželo první vajíčko. To byl šok! Vajíčko bylo ještě teplé, slepička
komunikativní a po malé chvilce s ostatními nás už všechny tři atakovaly
svými zobáky, klovajíce do našich bot, do žrádla, které si braly z našich
dlaní.
A k tomu sluníčko, jarní počasí. Pes si
lehl k našim nohám a dělal, že každé vzrušení je mu tak trochu proti
srsti. A jak tak ležel, právě slepice, která snesla první vajíčko šla a klovla
našeho psa dvakrát do zadní tlapky. Pes měl tolik rozumu, že nad tím mávl
packou a nechal se od nás dál drbat na hlavě. To je v poslední době jeho
hlavní činnost, je na drbání závislý a vyžaduje je ve dnech od pondělí do
neděle, včetně svátků a významných dnů v kalendáři. Po celý den bylo
krásně. Po obědě jsme si všichni šli lehnout, jen slepičky ne. Ty slavily.
Pokud se pamatuji, tak Nový rok byl
dnem předsevzetí, přání a slibů věrnosti. Ten dnešní byl i řečněním tří našich
státníků k veřejnosti. Byla to fuška. Všichni měli pravdu. Pokud si
vzpomínám i prezident G. Husák míval pravdu. Snažili se všichni čtyři, žádný to
neodbyl.
I tak to byl krásný den plný slunce,
nalezené ztracené slepice, prvního vajíčka, psa, který si vyhřál své kosti na
lednovém slunci a tří politiků, kteří to myslí s námi dobře a vážně, jako
všichni ti jejich předchůdci. První
den roku 2020. No, není to prima? Spali jsme, jedli, dívali se na televizi, co
nám scházelo? Nic. Dovolím si tvrdit, že nic. Ve čtyři odpoledne jsem zavřel
slepice do kurníku, pes se vyčůral a udělal bobek, napil se vody, sežral
granule, svalil se na bok a nechal si zdát něco prima, něco novoročního.
První den roku 2020 kolem nás
profrčel, jak závodník na kole závodu Tour de France. Dobrá, v březnu mi
bude 73 a je to fajn. Venku mrzne a já jím chlebíčky, solené, křupavé
brambůrky. Krásný den, prosluněný, Jana je se mnou, je nám nádherně. Úžasný den
plný sladkostí, coca-coly a předzvěstí, dalších dnů. Mají si být podobné. Prozářené
sluncem, plné slepičího zpěvu a radostného psího štěkání. Takový by mohl být
celý rok 2020.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat