Rok 1975. Po dvacáté se otevřely brány LVT -
Libereckých trhů. Tentokrát pod názvem "Ve jménu života i radosti i krásy“.
My starší, dnes už hodně po sedmdesátce, můžeme říct: Byli jsme při tom.
Vypuklo období, o kterém tehdy Liberečáci říkali, že tou dobou je lepší být z
Liberce pryč. Ale dopadlo to většinou tak, že zůstali.
Bylo to krásné vidět město doslova zaplavené
koupěchtivými turisty. Nastalo období, kdy služební šestsettrojky z celé
republiky místo do Prahy mířily do Liberce i s pracovníky, kteří si jinak po
celý rok své záležitosti s libereckými partnery vyřizovali písemně, nebo
telefonicky. LVT byly dobou, kdy místní museli přijímat návštěvníky známých, blízkých
i vzdálených příbuzných, o kterých jinak celý rok nic neslyšeli.
Vypukly LVT. Pomáhal jsem otci. Kde jinde, než ve
stánku s potravinami, v areálu LVT, před průmyslovkou. Chodili tam si s
námi popovídat docela známí zpěváci. Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Jiří Korn,
Josef Laufer, herci z Ypsilonky, herci, co dole v muldě LVT, každé odpoledne
bavili návštěvníky LVT. Tohle bláznění, které rok, co rok zachvátilo město,
bylo něco, co se dá jen těžko popsat slovy.
Lidé, kteří bydleli kolem Lidových sadů se jen těžko
dostávali do tramvají. Ty jezdili narvané už od nádraží ČSD až do ZOO v
Lidových sadech. Na LVT jsme těšili přesto, že přežít je, bylo často peklo.
Výstavní horečka začala už den před oficiálním otevřením.
Liberečáci sháněli volňásky, legitimace čehokoli, na co jste mohli vstoupit i
bočnými vchody. Všude tam měl Liberečák nějaké známé a tudíž mohl i dozadu, za
plentu, kde sídlil vedoucí pavilonu a koupit si tam něco z kolekce nové módy, kterou
ještě na prodejnách neměli...
Nestačilo ani mít na prodejnách ve městě oznámení: Prodáváme
zboží, prodávané na LVT. Tomu nikdo nevěřil, i když to byla pravda. Přeci jen
lépe znělo, že ten šusťák mám z LVT...
Nezapomenu na úžasnou atmosféru, která vládla v každém
z výstavních pavilónů. Tlumená světla, tichá hudba a neskutečná hra barev, vůně
dřeva, aranžovaných květin, v každém pavilonu jinak. Například v pavilonu
F pod názvem Harmonie barev, fantasie a tvarů.
Pavilon E byl snad nejexkluzívnější. Jeho nosná
myšlenka Proměny života a času korespondovala plně s náplní expozice. Kosmetika
Bratislava, podniky Kara (kožešiny) a Klenoty. Mohl bych pět jen slova chvály.
Byli jsme pro tu chvíli světoví. Liberec byl, žel skoro naposledy, pupkem
republiky. Je mi líto, že to skončilo, že město se už nikdy nestane cílem
turistů, jako tenkrát v těch letech slávy LVT.
Bylo mi 28 let, byl jsem vlastně ještě kluk a bláhově si
myslel, že to tak bude pořád a navždy. Vidíte, je tomu 45 let a vše je pryč.
Nic se nestalo, svět se nezastavil, město žije a zápasí s jinými problémy. To
byla jen vzpomínka z doby, kdy LVT navštívilo téměř 3OO.OOO návštěvníků a Liberec
byl ucpaný lidmi a ne auty, tak jak je tomu dnes den, co den.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat