To
nevymyslíš. Texty na rubové straně pohlednice jsou víc než zajímavé, jsou dojímavé.
Nic, co by měly číst cizí oči. A přeci, co jiného zbývá sběrateli starých
pohlednic? Musí je číst. Dojímavé jsou ty z druhé strany Ještědu směrem ku
Praze. Hoši z gruntů mají strach o krávy, kozy, obilí, kachny, husy. Taky,
ale o něco míň se starají, jak se všem daří, co Máňa, Stázička, Viktorka? Co
střecha, můstek přes potok, jak si zvyká pes, co dělají holubi? Jindy píší z lazaretu,
že ho pustí a až ho pustí, že se už těší do hospody. Jiný se ptá, kdy se to
narodí, že viděl císaře pána, že mu schází tabák a teplá šála, teplé onuce.
Někdo napsal básničku.
Můj
dědeček, jednoroční dobrovolník složil za použití korespondenčního lístku
válečnou maturitu. Na všechny otázky odpověděl pěkně po německu: „Polibte mi
pr…..!“, a představte si, maturitu na obchodní akademii v Liberci složil.
To všechno unesl papír, zadní strana korespondenčního lístku, nebo pohlednice,
nebo lístek vložený do obálky.
Rozkošná jsou i velká tiskací
písmena na přáních malých dětí, lásky bol, kondolence, láska, která je
neopětovaná, pozdravy z cest, objednávky zboží, urgence zaplacení, pozvání
na lov, na Vánoce, polní pošta, pohledy a texty z té druhé války z Terezína,
Lodže, z Osvětimi. Ty a spoustu jiných mám ve sbírce starých pohlednic.
Stará korespondence se často neliší
od té soudobé. Staré pohlednice, to je jako prohlížet si starou mapu,
fotografie, číst historický román, dívat se na obraz ve starobylém rámu. Co
pohlednice, to textový originál. Potkáte staré příbuzné, politiky, umělce,
spisovatele, sportovce, herce, vědce.
Buď psali oni, nebo někdo psal jim. Mám pohlednice Josefa Lady, Olgy
Scheinpflugové, Beneše, Tuzara, Bedřicha Hrozného a stovek dalších, které mi
přibližují dávný svět celebrit a já často nevěřím svým očím. Byli to taky jenom
lidi, kteří jedli, spali, klevetili, často měli rýmu otírali si nosy hadrovými
kapesníky.
Svět esemesek je dnes úplně něčím jiným.
Schází mu poezie všedního dne, kouzlo nechtěného, slova a věty, které si za
padesát, sto let nikdo nepřečte, na rozdíl od textu na druhé straně pohlednice,
která tu bude stále. A kdo ji bude číst, bude vědět o tom, co je a co byl svět.
A proto, nevyhazujte korespondenční lístky ani pohlednice. Jsou, víc než
zajímavé. Mluví k nám často archaickou řečí, ale stále patří do rodiny. Jsou
pohledem do věku těch, co odešli a které dozajista jednou potkáme. Budou se
ptát: Četli jste naši korespondenci? A my jim přeci nebudeme lhát. Nečetli. Proto,
můžete-li ještě něco zachránit, nevyhazujte ty omšelé lístky a podívejte se, co
chtěl dědeček babičce sdělit tak důležitého, že to nepočkalo až ji uvidí naživo
a sevře v náručí.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat