neděle 12. ledna 2020

Bejvávalo a komu se stýská




                Stýská se mi stýská, neboť tu není, naše mládí. Jediné, čeho lituji, že odešlo se spoustou přátel, kteří mi schází. Stýská se mi po rodičích, po pohlazení, po všem, co jsem měl rád a co se nevrátí, po všem, co dělá člověka člověkem. Bylo, ne, že nebylo, bylo líp. Byli jsme mladí. Rvali jsme se jako kočky se psy, nic nebylo, co bychom nezkusili a nic, co bych nezkusil znovu.

Bylo nebylo, spíš bylo, co bych asi dnes udělal jinak, ale tenkrát jsem to viděl takříkajíc jinou optikou. Byli jsme mladí. Nosil jsem delší vlasy a nebyl jsem tak tlustý. Chodil jsem bez holí a svět viděl ostřeji, bez brýlí. Měl jsem hlouběji do kapsy a co jsem vzal do ruky, držel jsem a nepustil. Byl jsem šťastně ženatý, učil se snadněji, smál jsem se hlasitěji. To vše bylo dáno mládím. Bál jsem se jenom smrti a nemocí.

Svět kolem byl černobílý a byl jsem s ním zajedno. Byl jsem takový, jaký jsem byl, neumím to říct jinak. Nebyl jsem hrdina, ani zbabělec. Jako všichni mí spolužáci jsem žil, užíval si, nebyl ničím výjimečný. Těšil jsem se, že když ne já, budou se mít líp děti, mně stačí, co mám. Chtěl jsem víc cestovat, ale nakonec mi i to stačilo. Rozhodně bych, aby se něco změnilo, nestavěl barikády. Měl jsem se relativně líp, než se měl v mém věku táta, svět byl rozdělený a já si zvykl na rytmus toho mého. Dával mi jistoty, a kvůli tomu, co mi scházelo nebylo, bych to neměnil.

 Věřil jsem, že můj svět je lepší, než ten druhý a že tomu tak bude na věky a nic se nezmění. Že se obrátí na ruby a bude platit, co neplatí, to jsem netušil. Ztratil jsem rodiče, mnozí přátelé odešli. Odešlo i mé mládí, přišly jiné starosti, zdraví mi neslouží, jak bych si přál. Začal jsem se ohlížet a zpomalovat. Ne, se vším jsem souhlasil, ne s každým jsem zůstal kamarád. Ne vše jsem pochopil, ne každého jsem objímal a, jásal.

Svět byl náhle o něčem jiném a neptal se mě, zda souhlasím. Najednou, ze dne na den, tu byly jiné priority. Zůstal jsem sám. Byl jsem důchodce. Sluníčko přestalo svítit 24 hodin denně, voda v rybníce už nebyla na koupání, každý kopec byl rok od roku vyšší. Co zbylo, bylo vzpomínání na sladké ovoce, na teplý déšť, dětský smích, zaměstnání. Nyní je na našich dětech, jak se budou mít, co bude pro ně hlavní, co bude vedlejší. My dělali, co jsme uměli a na nich je, na co jednou budou vzpomínat, v čem budou jiní, než jsme byli my.

Egon Wiener

Žádné komentáře: