Když se do něčeho ponořím, tak je
to hluboko. Závidím panu profesoru Pekařovi, který když se vynořil, napsal
knihu, třeba tu o Kosti. Tak umět psát! Ale i já se občas vynořím a začnu
hledat v paměti, jak to dát na papír. A bude to ke čtení? Nejsem Picard,
ani Trenkel (vím, ten, lezl do výšek), abych byl první a chodil přednášet. Nejsem
zas takový potápěč, abych se mohl chlubit rekordy. Stačí mi, když se někomu příběh
bude líbit, bude mít radost z reprodukcí, z žen, které nosí krásné
klobouky a na které se skoro zapomnělo. Mám pocit, že nemusím ani umět plavat.
Stačí se dívat, poslouchat a uložit si do paměti kus toho, co kdo povídal, co
jsem viděl na vlastní oči.
Tak třeba Liberec. Žil jsem
v něm víc jak sedmdesát let. Moc hezká byla léta dospívání, později snad
ještě zajímavější doba počínaje vstupem vojsk Varšavské smlouvy a konče
odchodem vojáků SSSR domů, odkud přišli. Prožil jsem i víc jak třicet let v úplně
jiné době, kdy se k nám do Čech vracela bývalá šlechta, restituovaly se
majetky dřívější kapitalistické smetánky. Bohatý to zdroj informací pro ty, co
se potápí, zdolávají vrcholy hor.
Je toho trochu moc na jeden
obyčejný život. Faktem zůstává, že si pamatuji moc. Příběhy rodin, které se
angažovaly za všech režimů, volaly sláva každému a potápěly se hluboko, víc než
od nich bylo žádáno. Jak to dělali, bůhví. Asi jako umělci v Praze
v Národním divadle. Lezli po kolenou a novým pánům a tancovali folklórní
tance. Znám je všechny a věřte mi, není snadné je vytlačit z paměti. Jsou
tu a vy, kteří je neznáte, vám blahopřeji. Nemáte špatné svědomí, když je pozdravíte,
tleskáte jim. Já ano. Jsou mezi námi a bojím se, že jejich děti budou
s radostí ve městě stavět minarety, učit se čínsky, opět chodit jako
jejich prarodiče na lidové kursy ruštiny.
Ano i to jsme my. Snad je to projev
lásky. Bylo tomu i 300 let po dobu vlády Habsburků, jediné a pravé církve
římsko-katolické… Jak jinak nazvat přerod a vlastenectví, kterého jsme byli
svědky během 20. století naší společnosti? Kdo bez viny, ať hodí kamenem. Proto
se potápějme jen v místech, která známe, neskákejme do vod kalných nebo
studených. Je jenom na nás, vynoříme-li se někdy, zda budeme žít na vozíčku,
nebo nebudeme žít vůbec. Je přetěžké někomu radit, jak reagovat v situacích,
které život přináší. Pokaždé je to jiné. Na život neexistují návody, šablony,
každý se musí rozhodnout v jaké hloubce je mu nejlíp, na kterou horu, nebo
kopec vyleze…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat