Píšu a pospíchám.
Nikdo to už nikdy nepřečte. My ve škole neměli krasopis, ale protože si občas
zavzpomínám, mám před očima krásu kaligrafie našich bývalých učitelů.
Neskutečná úhlednost písma, písmenko jedno jako druhé, a to se psalo dřevěnou násadkou,
na které se měnila síla perka a to se namáčelo do inkoustu ... Dovedete si
to vůbec představit? Je to nejméně pětašedesát let zpátky. Páni, to je let,
moje generace si to ještě pamatuje.
Byly to krušné začátky. Víte vy současníci, co
to byla kaňka? Ukápnutí inkoustu na právě dopsaný text! Nemáte ani ponětí,
jak nám bylo. A pan, později soudruh, učitel? Ten psal, jako Pán Bůh, písmenko,
jako písmenko a já, žáček, který nic neuměl, na něj koukal s otevřenou pusou jako
datel. Prsty modré od inkoustu, v ruce stále hadřík, tu pitomou násadku,
malá ostrá perka, co se musela v násadce pořád vyměňovat a stále to nebylo ono.
Dívám se na stará vysvědčení, vypisovaná rukou
pana-soudruha ředitele, třídního učitele. To je až neskutečné písmo, radost
pohledět. Píšu a stydím se za to své. Všichni psali opravdu krásně. Mám z toho ujímání,
jako bych se díval na obraz umělce. Písmo něco vypovídá o době, o starých
časech, o nás, o našich učitelích, jací to byli lidé.
Píšu a raději se nedívám. Jak došlo, k té devastaci
hodnot? Proč to všechno je, proč to mé písmo není krásné? Nechci, aby se
vracelo, co je už dávno pryč, ale zamýšlím se, proč se tak stalo a zdali je
to dobře. Proč píšeme jako kocouři zadní tlapkou? Svět se obrátil o 180
stupňů, jsou nás miliardy a nemáme čas zastavit se a psát krásnou kaligrafií. A
to bude asi ono, že neumíme přibrzdit. Dřív bylo na všechno mnohem víc času. Snídaní
počínaje a časem v posteli konče. Čte se a píše prostřednictvím tiskacích písmen na
malé obrazovce tabulky z kapsy saka. Jak málo se to podobá času, který jsme
prožily my, děti poloviny minulého 20. století.
Úhledné písmo, čas na rozprávění… Mají něco z toho
naše děti? Beru to podle vlastních. Dnes, 18.12.2019 je syn služebně v Číně
a dcera lyžuje v rakouských Alpách. Popozítří budou Vánoce, Chanuka, Štědrý den
je za rohem a venku 10oC tepla.... Svět se vymkl z kloubů. Už
asi nikdy nebudou bílé Vánoce a všichni na svátky u jednoho stolu. Copak my,
ale co generace, které přijdou? S čím se budou prát? Čemu se budou smát, co si
budou přát? Mám pocit, že se nebudou po ničem ohlížet, už jim nic neřekne
úhledné písmo ředitele školy, kaňka inkoustu v sešitě jejich dědečka. Asi to
tak je správně, i když mně se to ani trochu nelíbí, ale stěžovat si nebudu.
Nemám kde a komu.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat