Ryby
moc rád na talíři nemám, naproti tomu je rád vidím. Připomínají mi dokonalost
samu. A taky mám rád, že nemluví. Jsou obrazem prapředků, myslím tím prvních
obyvatel mé planety. Sbírám mušle a
ulity. Mám jich už tolik, že se sám divím, kde se tu vzaly. Píši všem mořským
potvorám: Máte úchvatné tvary a barvy, jako by Vás maloval ten nejvyšší, který
tohle všechno zpunktoval. Jsem ateista, ale jsou věci, které jsou vskutku boží.
U
nás doma na tyhle věci z moří nikdo moc nebyl. Doma po válce měli jiné
starosti než sbírat věci, na které se práší. Kdo by tehdy jezdil k moři? Nebylo
kam. Já viděl poprvé moře v osmnácti a to ještě jen to studené
v bývalé NDR. A tam na ostrově Rujáně, škeble stejně nebyly. Mnohem
později v Bulharsku u Černého moře byly, ale jen ty hnědé, ohyzdné. Přivezl
jsem si jich domů pytel a venku na ohništi v kotlíku vyvařil. Takový smrad,
co se z nich valil, nejde popsat.
Na
hodně dlouho jsem mušle zanevřel. Teprve v důchodu jsem se k nim
vrátil a po desetikorunách si je občas na blešácích koupil. A pak se
z toho stala vášeň, závislost. Koupit si a přinést domů každou, kterou kdo
nabídl k prodeji. Krásní zavinutci, homole, lastury, šroubovití od moří a oceánů.
Asi jsem přišel na poslední chvíli. Dnes o nich mohu už jen psát a vzít na
vědomí, že přímořské státy zakázaly vývoz perleti v podobě mušlí. Ani
turistům je nedovolí přivézt jako suvenýr z cest k moři. Je to
hloupost.
Právě
mušle, mořské škeble doma na polici byly součástí reklamy pro další a další -
jezděte k moři, je tam krásně. Jsme vyslanci téhle země, jen se podívejte,
jak jsme krásné! Co dělat? Píši Vám i ministrům a vládcům těchto zemí, nechte
je vycestovat, ať Vás chválí. Jsou jako lidé, nezavírejte před nosem jim
hranice. Moře Vám vyvrhne na břeh jiné. Je bezedné a jeho dary nevyčerpatelné.
Píši
všem rozumným lidem: Podpořte mě a konejte. Vozte si domů krásné suvenýry, tak
jak tomu bylo dosud. Jsou krásné v našich sbírkách, jako u Vás doma ve
vitrínce s gondolou z Benátek, Eifelovkou z Paříže. Nechci drancovat
mořské pláže, ale rozumně se dohodnout. Mušle patří do školních kabinetů i na
psací stůl vedle fotky rodiny. Mušle přiložená k uchu hučí jako moře a pro
nás, co k mořím už nedojedou, jsou vzpomínkou, jak to u moře chodí, jaké
moře ve skutečnosti je a proč na ně nelze zapomenout...
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat