Ztracenému dětství, jinošství, iluzím, že to bude lepší

Nevím si rady. Mám před sebou tužku, papír a jasný cíl. Přesto nevím, jak začít. Mnohé se za léta ztratilo, růže na podzim a v zimě nevoní. Dětství… Kdy vlastně skončilo? Nemám ponětí. Kdy člověk přestane být dítětem? Mne to dosud nepotkalo. Když mě vyhodili před maturitou ze školy, nebo když umřeli nejbližší? Opravdu nevím. Však si taky s tím vším spojuji věci vlídné i hororové příběhy. Tudíž pokud dnes píši někomu – něčemu, tak vzdálenému musím popravdě říci, že už si toho tolik nepamatuju. Jsou to vzpomínky tak vzdálené, že si je upravuji podle toho, komu je vypravuji. Co je asi tak pravdy na tom, co vyprávěla babička ze stejnojmenné knížky Boženy Němcové vnoučatům? Ani vědět nechci, co si přibásnila moje maminka, když vzpomínala na dětství. A tatínek, když před válkou žil v Liberci a chodil na hebrejské náboženství do krásné liberecké synagogy? Dětství pro něj skončilo zabráním Sudet hajlujícími Němci, obsazením zbytku republiky a kolaborujícími sousedy.  

Píši všemu, co zahubilo dětství mým černovlasým strýcům, tetám, bratrancům a sestřenicím, co je poslalo do Terezína s konečnou zastávkou v Osvětimi. Píši i mému dětství, které bylo o tom, nemluvit na tohle téma s nikým. Lepší být za Němce a raději být jinde než s nimi. Nemyslet než na hlouposti, nedělat si problémy…

Miluji staré historické příběhy, příběhy rytířů a krásných hradních paní, rytířských turnajů, lovů, lovců a hledaných. To bylo mé dětství, které, když si odmyslím zavřeného tátu a maminku s těžkou plicní nemocí, nemělo chybu. Píši dětství, kde se vše vlastně slastně promíchalo tak, že jsem uvěřil tomu všemu, co se povídalo. Taková už byla doba. Naši nebyli probůh žádní disidenti, i když mohli. Tátu, ti co tehdy vládli, dlouho a bez soudu věznili.

Píši všemu, protože věřím, ne asi tak jako můj vnuk, co chodí do církevní školy. Bůh mu odpusť, já mu nevěřím. Co je to za Boha, když dopustil, co bylo? Proto se musím občas vracet až do dětství a hledat, kde stala chyba, proč se to všechno neodehrálo jinak.  Mám za to, že nás bude víc. Vím, že když se kácí les, létají třísky a bývá i zle. A kdyby si lidé mysleli, že to zlé se už nikdy nevrátí, já si naopak myslím, že může být opět stejně a někdo by to měl zastavit.

Píši všem, kteří nesedí lhostejně na gauči a nedívají se na obrazovku hloupostí. Běžte ven a postavte se zlu, nebo za Vás budou mluvit jiní. I o tom je to psaní ztracenému mládí. Že totiž můžeme přijít o všechno a naši vnuci i o hračky. Berme to tak, že není vítězství, aby někoho nezklamalo. Není možné vzpomínat a nestydět se, že jsme někdy zklamali i my. Nechť! Ale ať je těch zklamání co nejmíň. Ať mají naše děti šťastné dětství a později na ně i hezké vzpomínání.

Egon Wiener