pátek 13. prosince 2019

Psaní dětem, dřív do památníčků




Pokud si děti píši do památníčku vzkazy, pak to samé jsme dělali my, naši rodiče i rodiče předešlých generací. Mám takových památníčků přehršel. Je to zábavné i poučné čtení mnohdy doplněné kresbičkou, sušenými listy a květy, obtiskem, nebo i jinou snahou být originální a zvýraznit své přání. Často překvapí i vazba památníků. Vede samet, ale jsou tu i jiné materiály. Jiné jsou památníky z dob Rakouska-Uherska, z první republiky, z protektorátu, jiné jsou už našich generací v lido-demo, nebo socialistickém Československu.

Píši i Vám, kteří jste památníček vrátili životu, a tak vpisujete verš, moudro, nebo malujete obrázek. Je to pěkné, jako prohlížet si fotografie spolužáků na společné fotce z konce školního roku. Píši Vám všem, kteří si prohlížíte památníček Vašich babiček. Pokud v nich nacházíte jiný svět, je to dobře. Svět se nám mění před očima. Včera není dnes.

A tak, když dnes napíšete vzkaz, zítra už bude jinak. Památníček tu bude stále, jako relikvie časů, které se hodně změnily. Když se dnes ohlížím, vidím něco, co těm před námi závidím. Určitou lehkost bytí, jen letmé políbení, závan větru, pohlazení. Není v těch vzkazech, co bychom dnes taky nechtěli my. Pořád to samé platí i dnes: zdraví, mír, dost peněz, obavy z toho, aby dotyčný byl bohabojný a poslouchal rodiče. Nic, co bych dnes nepodepsal. Vše úhledným písmem, seřazeno do veršů v řádcích spojených zdobených datumem a čitelným podpisem.

Píši Vám, i když už ne inkoustem a násadkou s perkem. Pište, čtěte, malujte. Jen tehdy po nás zbude stopa, šlápota v měkké hlíně, stromek, který jsme zasadili a on roste do krásy. Už i tak málokdo dneska píše, Nic, co by si mohli obeslaní někam uložit. Dřív to byly milostné dopisy naší babičky pěkně ovázané šňůrkou, nadepsané, dobře uložené, provoněné levandulí.

Tak tomu bývá i s památníčkem. Je vlastně takovou šňůrou perel, kdy každá jedna perlička je jeden příběh, jedna strana o životě toho, kdo tenkrát napsal přání... Miluji tě, mám tě rád. Je to i o životě toho druhého, kterého mám rád. A čte se to jako pohádka. Krátký text z prastaré pohlednice, kde je psáno, že tohle je pravda, žádná lež...

Píši všem, co tohle vědí a střeží si svůj památníček, který koluje od jednoho spolužáka k druhému. Pochvalme ty, kteří tímto směrem uvažují a nezapomínají. Až jednou knížečku otevřou, vrátí se jim mládí a neznám lepší pocit, jak si vybavit tváře, které odešly a které dnes vidím už pouze prostřednictvím milých textů. Vět, které pohladí po tváři.



Egon Wiener

Žádné komentáře: