Že mi sebrali tátu, když jsem byl
malý kluk a nemohl jsem ho bránit. Že jsem brečel usedavě, když zemřela stvůra
Stalin a jeho nohsled Gottwald, který mi zavřel tátu. Bože, jak jsem byl malý,
tak jsem byl hloupý a dnes se za to stydím. Ti dva právem patřili peklu. Píši a
chci se z toho vypsat jednou a provždy.
Svět mít na ramenou není vůbec
žádný špás. Už v Pionýru jsme tomu mnozí z nás propadli. I já chtěl
změnit svět a byl komunista. Nevím proč. Neviděl jsem, neslyšel, nechtěl věřit
a jako Sisyfos dělal, co nemusel. Házel hrách na zeď. Píši všem, co se poznali.
Mě navíc vadila ta hnusná antisemitská skrytá nenávist, to věčné, ty jsi Žid.
No a vidíte. Já to vidět nechtěl, nechtěl slyšet.
Píši Vám, kteří to cítíte podobně
a nevíte, co s tím, co dělat. Zlo se tu neobjevilo náhodně. Je tu a já
cítím, že sílí. Zlo, to je mnohdy jen jedno slovo, gesta, úsměv, hloupý vtip.
Pak přemýšlíte o emigraci, o dětech, co je asi čeká. Nic dobrého. Je víc jak
třicet let po změně režimu ze socialismu na kapitalismus. Nikdo nevěřil, že se
to podaří. My, co jsme v prvním režimu žili, víme, do čeho jdeme a
v našem věku máme zadnice stažené strachem, že to nezvládneme. Všem, kteří
cítí podobně totéž: Je to oprávněné? Není to snadné. Zdá se mi to, nebo to je
už jenom věkem? Mám trochu z těch změn strach. Jako bych před něčím
utíkal. Někdy uteču do snu.
Píši všem, kteří taky stárnou a
chce se jim občas, třeba u televize spát. Komu bylo sedmdesát ví, o čem je řeč.
Pořád si říkám, že to nejsem já. Koleno bolí, páteř odshora dolů a pak zas
v obráceném gardu taky. Píši všem černým myšlenkám, hříšným nápadům, snaze
vyhnout se nesnadným úkolům. Jsem tak trochu jako černý pasažér přichycený bez
lístku. Píši všem, kteří nezahodili flintu do žita. Všem, co se brání a dávají
to znát. Asi se tolik nebojí. Já se bojím hadů, někdo pavouků, druhý že se
najde ve spisech StB, co napsal na sousedku.
Píši Vám a slibuji, že já takový
nejsem. Mám hodnou ženu, děti dospělé a úspěšné. To, co mě tlačí, je přízrak
pozdního věku. Jak já to budu snášet? Nedají mě do domova důchodců? Nejsem jim
na obtíž? Poznám, až budu na konci sil? To vše se mi motá v hlavě a mám
strach, že selžu a budu obviněn, že překážím.
Píši všem a všemu zlému, že mu nehodlám
uvolnit cestu. Nechť svítí a modře barví krajinu měsíc, měsíc na obloze, ne zlo
dole u kotníků.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat