pondělí 30. prosince 2019

Vám do České televize, do Prahy




Do vesnice a k nám domů dorazila televize něco po mých desátých narozeninách, asi v roce 1957 na podzim. A to jsme byli široko daleko první, kdo zkusil, co je to za novotu. Pár hodin v podvečer, černobíle, špatný signál, samá přestávka. Co bylo vidět nejvíc, byl monitor. Podle něho se seřizovala anténa tak, aby byla zaměřena co nejvíc ku Praze.

Píši Vám, že to zas nebylo, až tak převratné, jak o tom psaly noviny. Ale stejně si o tom lidé v konzumu povídali a záviděli. Ve třídě jsem byl jediný, jehož rodiče přijímač vlastnili. Nesměl jsem spolužáky provokovat vyprávěním o televizi. Naši se báli, aby mi spolužáci nenamlátili. I tak nám kdosi hodil kámen do okna.

Píši Vám, že jste mě tehdy s programem nenadchli. Oblíbil jsem si jen nedělní chvilku poezie. Víly kolem recitátora byly zahaleny v závoj, a to ve mně budilo nevšední zájem o druhé pohlaví. Naši se nedívali. Dnes jsou obdobou chvilky poezie televizní reklamy. Píši dalším létům, kdy jsem byl televizním divákem. Ne častým, ale díval jsem se. Byly jste zázrakem techniky. Nebylo těch stanic víc než dvě, ale později jste se rozrostly o přenosy z Bratislavy, pondělní televizní divadelní inscenace, zprávy z Moskvy, Varšavy, Budapešti. Prostě svět spěchal kupředu mílovými kroky.

Počátkem sedmdesátých let dorazila i do Čech, vedle automatických praček, barevná televize. Jeden typ z Ruska, potom druhý z Maďarska. To byla panečku paráda! K tomu Intervize, spolupráce s televizemi dalších socialistických zemí. Tak tomu bylo až do roku 1989, kdy se to otočilo a v programu byly už natvrdo integrovány reklamy a americké filmy, které převzaly místo po ruských filmech.

Píši, abych nezapomněl, neboť televize je moloch, co už nikdy neopustí, kam se vetřel. Píši, že znám i lidi, co vyhodili televizi oknem. Sám ji zapínám, jen když musím. Co nesnáším, jsou seriály. Kdysi jsem se díval na Esmeraldu, na něco z Texasu, tureckého pašu, nyní sporadicky na Kobru a nic víc. I tak mi to zahltilo část mozku a vytěsnilo jiné znalosti.

Píši Vám do Prahy. Je docela možné, že s Vámi zruším smlouvu a dám přednost jiné činnosti, než sledovat hlouposti. Jsem na rozpacích. Nebude se mi stýskat? Co budu dělat celý večer, o čem si budu povídat se sousedy? A tak vzpomínám, co dělali rodiče, když televize ještě nebyla. Četli si, maminka pletla ponožky. Nejsem si jist. Opravdu nevím, zda dělám dobře, když se vzpírám osudu. Televize je vlastně návyková droga, která zcela stravuje vše kolem sebe. Jak masožravá rostlina. Nepřijde pak jiná, ještě hroznější? Nevím a nemám se s kým poradit. Tož tedy dobrá, budu se dívat, ale mám výhrady. Televize je v nás, ti mladší už nic jiného neznají. Jim už asi ani nevadí, pročež si u ní dovolím spát a dělat, že ji neslyším.



Egon Wiener

Žádné komentáře: