Není
Vás moc, ale pijete mi krev. Kdysi to byli jen spolužáci, později půlka světa.
Dnes se to, trochu změnilo. Snad je to i tím, že míň slyším, brýle mám silnější,
nohy neslouží, ruce se opírají o šedé hole z duralu. Mám tak akorát na to,
občas se podívat na obrazovku televizoru a to k pocitu zdraví taky moc
nepřidá. Proto se uchyluji ke psaní a píši lhářům, všem, kterým nevěřím,
že to se mnou myslí dobře, že se mi lhaním zavděčí. Proč taky? Kdo lže, ten si
dozajista bere i to, co mu nepatří.
Jde to se mnou odmalička. Průšvihy jiných, za které trpím. Nemívám pocity
štěstí, spíš naopak. Vím, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán.
Někomu ptáček nade dveřmi zpívá, mě kálí na sako a volá na ostatní, přidejte
se, nic vám neudělá, je s ním prča. Krajíc chleba padá pokaždé namazanou
částí na zem, já si rovněž přidám, dvakrát záškrt, cukrovka, o prostatě už nemluvím.
Rodiče mě měli rádi a snad proto svým dětem nerozumím.
Byli i světlé chvilky. Patří k nim svatby, méně už rozvody. Patřím
k těm druhým, co se rozvedli. A děti? Raději se bavme o těch, co si
půjčují a nevrací. Těm píši rád a vím, jak rádi tyhle mé dopisy čítají. Nemám
nic proti flagelantství, rád se dívám i tam, kde nic není. Lidský život je
brnkačka, když jej porovnáš s věčností.
Ode mne to zní jako hloupé řeči, ale já to slyšel z úst povolaných.
Jak se to stalo už nevím, ale když jsme tak klábosili o všem možném se známým
ufologem panem Erichem, celým jménem von Dänikenem, přiznal se mi k tomu,
že na rozdíl od toho, o čem píše, věří v někoho tam nahoře, který to vše
řídí.
Pokud bych to slyšel v hospodě, myslel bych si, že míří na
spikleneckou teorii, za kterou stojí všichni chytří lidé. Není tomu tak. Erich
měl na mysli jistého muže (ženu), co si tam někde z dáli pouští na
obrazovce život lidí a hraje s nimi dámu – bílí, černí, jedno kdo koho a
kam pošle, náhoda pokaždé zvítězí
Nepůjčujte si a neumírejte, když máte termín splácení. Jen sny bývají
krátké i pravdivé, jen krásné ženy v kloboucích jsou opravdové a na
klobouky neradno sahat. Jen ony Vám pomohou vrátit se na zem. A proto se den,
co den cpu švestkovými knedlíky, svíčkovou a morkovou kostí, po vzoru psa
Vilíka, který s námi sdílí domácnost. On, Erich von Däniken, slunce a naše
tři slepičky Pompadůrky mě každodenně léčí z chorob mysli. Čekám, kdy
zazvoní u vrátek pošťačka, přinese mi psaní a řekne: “Pane, nesu Vám psaní,
tady mi to podepište, já pádím.“
I vy si jděte svou cestou. Hledejte své krásné dámy v secesních
kloboucích. Nepůjčujte si sny svých přátel, sněte si po svém. Svět patří všem a
nemusí být člověk šampion, pokud chce přežít a číst mé knížky s ilustracemi,
co jen tak nikde neuvidí.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat