Už
Vám taky bude pozítří 73 let? Bude to spíš čas na vzpomínání, než plánování
věcí budoucích. Přijde-li čas na vzpomínky, bude je to fajn, pokud čas nebude,
co naděláš.
Začněme
vzpomínkami sami. V našem věku už je na co vzpomínat. Nebylo léta, jara,
zimy, nebo podzimu, aby se něco nedělo. Pamatuji se živě na měnovou reformu, smrt
generálního a prvního dělnického prezidenta, vše v jednom roce. Popravu
jiného generálního tajemníka, válku v Indočíně, na Fikotovou na olympiádě
v Austrálii, na Stalinův monumentální pomník v Praze, na první
spartakiádu v roce 1955, kde jsem, ač na ni nacvičoval, nebyl.
Píši
všem krásným dnům na pionýrských táborech, na volbu Zápotockého prezidentem, na
Alexandrovce, co zpívali v amfiteátru v Lidových sadech, na Špejbla a
Hurvínka v divadle U Šaldů, na Hoči-Mina, který přijel do Chrastavy za malými
Vietnamci. Pamatuju se a píši pumpkám, švédským košilím, které se tehdy
v padesátých letech minulého století nosily. Na Hrádek nad Nisou. Tomu
píši ze všeho nejraději! Tam jsem měl babičku, co vůbec, nebo skoro vůbec neuměla
česky, a kde voněla sušená smrková kůra, kde byla ukrutná povodeň a já tam
všude jezdil na kole i na loďkách. Všechny cesty vedly neomylně do všech stran.
Bože,
jak já měl rád maminčino vyprávění o místech kolem nás! O Vltavě, ve které se
jí utopil bratr, o doktorovi, ke kterému dědeček vodil maminku na Zbraslavi, do
ordinace jeho velkého kamaráda doktora Vančury, známého spisovatele. Maminka mi
vyprávěla obsahy spousty předválečných filmů a vymýšlela si jejich pokračování.
Měla úžasný vyprávěčský dar.
Píši
všem, co vzpomínají a ke kterým byl čas milostiv. Všem, co nemohou v noci
spát a honí se jim hlavou, co se stalo, co by se mohlo stát, kdyby… Když
obdobně uvažujeme my, no dobrá, horší je, když spekuluje politik. To pak si
sednu k mým starým pohlednicím a nechávám se unášet třeba těmi krásnými
ženami s úžasnými klobouky na hlavách. To se to potom sní! To je lepší než
ležet na zádech a počítat ovečky!
Píši
všem ženám, kterým klobouček tak sluší. Píši Vám všem, které jsem potkal na
cestě osudem. A nebyli to jen lidé. Potkal jsem krásné předměty, umělecké
poklady, prastaré stavby, květiny, horniny, soudobé zázraky lidské činnosti - mimoúrovňové
křižovatky, dálnice, nájezdy na ně… Nevěřím vlastním očím, že tohle postavila
lidská ruka, člověk, jako já, nebo Vy. I těm v duchu píšu, že to jsou
zázraky.
Mám
rád krásné věci. Nábytek, koberce, porcelán, věci vyřezané ze dřeva, mořské
lastury, obrazy, poštovní známky, staré pohledy, staré mechanické hodinky. Všem
Vám chci poděkovat. Můj život s Vámi byl nádherný, plný překvapení a
naučil mě pokoře, té lidské vlastnosti, která se dá naučit…
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat