čtvrtek 26. prosince 2019

Ledu, sněhu, všemu, co padá ze střech a přimrzá




Začnu odzadu. Co přimrzá ke dnu? Pouze jednou mi přimrzl jazyk ke klice od našich vrátek. V lednu mi bylo šest a v polovině školního roku 1. třídy mé vesnické národní školy v Machníně byla zima studená a já trávil týden doma v posteli. A protože jsem v té době už plynule četl, tak jsem ležel a nic jiného nedělal. Jedl jsem stravu kašovitou a stále při tom četl. Televize nebyla a já louskal autory jak veverka oříšky….

Píši všem studeným nosům, psům, co je jim zima, kočkám, kterým se se nechce ven do sněhu, který nepřestává padat, ledu co pokryl silnice, drátům elektrického vedení, které pokryty ledem, zvoní. Zima je pro nás, šachisty, příležitostné amatérské herce, čtenáře a návštěvníky dětských filmů jen a jen nutné zlo, dobou ledovou, kterou přežijeme jen v teple u kamen s věrným psem u nohou.

Píši také všem, kteří už nejsou dětmi, které sníh a led vedou do extáze, kteří nesnášejí zimu, tváře z ledu, zmrzlé prsty u nohou. Není to ani můj šálek medu, čaj ohřátý na sto stupňů. Zima je příšerná potvora a voda, kam se podívám, je studená, studená.

Každý máme své vzpomínky. Ty mé mě vedou neomylně k mým třem babičkám. U té v Hrádku nad Nisou se zastavím. Byla zima, až kosti praštěly a já stál v hokejové brance, jak pytel neštěstí. A taky jo, nájezd na branku a mě vedou do sanitky s brekotem a s prasklou klíční kostí. Dodnes cítím tu křivdu a praskání v kosti, ač je to proboha už víc, jak šedesát let. Člověk si pamatuje, jako slon, obrovitá mořská želva, nebo zebra, papoušek kakadu. My, co si sáhli na rozpálená kamna, se k nim nevracíme. Já už například do smrti nebudu hrát hokej. Tím pro mě fakticky skončily navždycky všechny zimní olympijské sporty. Vracím se k Ledové královně, k Čukovi a Gekovi.

Píši ledu, sněhu, studené vánici, zmrazkům na chodnících, zůstaňte doma i Vy na Špicberkách, v krajích polárních sobů, stříbrných lišek a bílých medvědů. Všem, kteří ve vánicích našli cestu domů i těm, co v ní zůstali. Zima je jen pro zdatné, otužilé milovníky zimních sportů. A to my dozajista nejsme. Dnes vůbec. Skrze techniku si na sportovce šáhnu. Mám velkou obrazovku televize, jako bych tam venku byl s nimi, a přitom sedím doma v teple. No řekněte, nemám kliku, že si nemusím huntovat tělo, mít problém s mazáním, bát se o výbavu, kterou si někde opřu a už nikdy neuvidím? Zima sluší připraveným, hubeným a mladším. Ta krásná, ladovská, plná sněhuláků a zabíjaček se nějak vytratila a zůstala jen na pohlednicích, ve vzpomínkách předchozích generací.

Když se tak ohlédnu a vrátím ve vzpomínkách zpátky, nebyla zima pokaždé zas tak hrozná, až na výjimky. Dala se ustát. Pokaždé, co pamatuji, tak nějak v březnu povolila a začalo být pěkně. Co víc si přát? Aby nebylo nijak jinak, děti si mohly hrát a starší měli na co vzpomínat.



Egon Wiener

Žádné komentáře: