Tak
vám paní Müllerová píši včas, dokud i já, radní z Kocourkova, neztratím
zdravý rozum… V tom velkém městě pod Ještědem postavili sochu Stalinovi,
bože, co to plácám, tu mají zatím jen zakonzervovanou v lapidáriu, chtěl
jsem tím říct, že mají vše připraveno na každou eventualitu… Mají i Havlův
schod před radnicí. A to je věc, no řekněte Müllerová, není to, co doba žádá? Lavička
před knihovnou, schod před radnicí. Jak ti pionýři – vždy připraveni. Znovu na
Bělehrad a pozor, aby mouchy z doby Švejkovy nekálely na obraz státníka.
Ach jo, jak se vše vrací! Na stráž!
Jsme nepoučitelní, děláme stále stejné chyby. Píši Vám, milí památkáři,
co vy na to? Jak Vám jde komunikace s papaláši? Posloucháte jako hodiny? Přijde
mi směšné stavět pomníky, které se stejně časem opět postěhují do sklepa muzea.
Proč nekonáte? Tady nejde o schod, lavičku, bystu, ale o princip nebýt za hloupého.
Co patří do muzea, nechť tam je, ale na náměstí ne. Schod na radnici? Po
schodech do nebes?
Píši všem, že nejsem radniční v Kosmonosech, nebo z Kocourkova,
jsem z rodiny, co žije tady v Liberci víc, jak 150 let. Za tu dobu
zde radní postavili mnoho soch, které příští radní vyměnili za jiné, a tak
pořád dokola. Jak asi skončila dřevěná socha Bismarkova, do které si každý za
pětník mohl natlouct hřebík? A tak, stále dokola. Píši Vám, milí (jen někteří)
radní, běžte se vycpat. Stále jsou čestnými občany města Henlein, Gottwald a
další výtečníci? Asi ano. Divím se, že tam není Stalin, Hitler, Porsche,
Liebig. Proč ne? Zasloužili se o město, o stát, o zbraně do portfolia sériového
vraha Hitlera.
Co na to památkáři? Píši jim, a jako bych bouchal do vrat spící Růženky!
Koho chleba jíš, tomu zpívej, toho hlaď, zavři oči, otoč hlavu a dělej
zemřelého brouka. A pokud už jste zasáhli, ptám se, proč to tak dlouho trvalo?
Píši všem, kteří se rádi baví: Co přijde příště? Město je neprůjezdné, není kde
parkovat. Město nemá slušnou sochu (ne politika) a pokud si někdo vzpomene, pak
vidí liberecké Spacio, které sem vozilo tolik let, to, co bylo hrozné,
nedůstojné a odporné. Doufám, že navždy skončilo.
Píši všem, jejichž vnuci, až opět jednou na radnicích měst zametou, poučeni
nebudou stavět minarety, lavičky, schodiště. Pokud přeci jen něco postaví (za
ty peníze), ať jsou to stavby potřebnější, jistoty jiné, krásné, levnější, než
stavěli jejich předchůdci. Budiž, určitě bude dobojováno, a přesto, půjdete-li
příště po schodech na libereckou radnici dobře se podívejte, po čem šlapete. Není
všechno jen žula. Nešlápněte Vaškovi do tváře. Snad to ani nemysleli vážně, to
jenom kdosi, kdo ho nemá rád vyslepičil, co se může stát. Dodnes by tam byl
Vaška schod, který nepodlez, nepřeskoč. Není jednoduché být radním ve městě,
kde ve špičce nepřejdeš ulici, kde uprostřed města zeje díra jako hrom.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat