sobota 14. prosince 2019

Sněhu, zimě, plískanicím, větru, velké vodě



            Vám všem po kolena v ledu, všem, kteří v něčem lítají. Můj příběh začal v březnu před 73 lety, kdy jsem se šťastně narodil. Všude kolem bylo plno Němců. Většinou měli zabaleno, ale doufali, že se odsunu vyhnou. Měl jsem nohy hodně dokulata a jeden z téhle minority mi je, jak dnes vidno, úspěšně rozmasíroval. Ve městě Hrádek nad Nisou, německy Grottau, mé úspěšné angažmá vrcholilo. Do Sudet se vrátila, česká, kdysi menšina, a stala se většinou. Po bohatších Židech si vzala vilky, po chudších kuchyňské nádobí a peřiny. Obé se hodilo. Začaly se psát nové dějiny českého pohraničí – Sudet.

Píši všem, kteří jste to zažili, Vašim dětem, dětem jejich dětí. Nebylo to jednoduché, nakonec, byli jsme jen kousek od hranic. Hranice byla nová na řece Nise. Z jedné strany polská, z druhé německá a my skoro uprostřed. Ze všech tří stran plná nových lidí. Nebyla to zrovna hezká doba, ale přežili jsme ji. Zima tu bývá tuhá, jaro deštivé až povodňové, léto krátké, podzim plný plískanic a málo slunce. Pohraničí jako vyšité, a přesto se odsud Němcům většinou nechtělo. Oni odtud vyhnali nejdřív Čechy, Židy poslali do plynu, tudíž je těžko je litovat.

Tatínek s maminkou to přežili a já se ocitl v Sudetech jako nahý v trní. Píši všem, co tohle přežili. Velkou vodu v roce 1958, vítr, který rval střechy, plískanice, kdy se ani ostříleným psům z blízkého Grabštejna nechtělo z boudy na dvorek. Jó, to byly časy! Žádné muchlování. Hrrr na věc, a všecko, co se vyrobilo putovalo vlakem, podotýkám vlakem do vnitrozemí. Silnice zely prázdnotou a my kluci na nich sáňkovali, hráli kopanou. Hrádek nad Nisou voněl stromovou kůrou z místní chemičky, která se sušená prodávala a topil s ní snad každý. Vůně sušené kůry provoněla celé mé  dětství, je nezapomenutelná.

Píši všem, kteří něco podobného taky zažili, příroda na nás, chatrně oblečené a špatně obuté byla krutá, ale copak mladé kluky něco zastaví? A tak jsme tu, abychom vyprávěli, přeháněli, fabulovali, dělali z komára velblouda. Není tomu tak a zrovna moc si nevymýšlím. Je tu moc krásně. Mé milované Sudety. Sněží vlastně jen občas, velká voda to ano, ale já ji vlastně zažil jen dvakrát v životě. Podzim tu bývá sice hnusný, ale kde není. Je tu vlastně fajn a nedivím se, že se tu dnes lidem tolik líbí. Patřím k nim. Snad i proto Vám píši, že bych neměnil. Hlavní je, že se tu dobře bydlí, slunce svítí a na Nise z obou stran žijí vstřícní lidé a my z té třetí strany.

Bude mi jednou hloupé odcházet od stolu plného květin. Beru zpět, co jsem si myslel, co už dávno neplatí. Je to tu krásné, dobře se tu žije. Jen ať fouká, plískanice taky nevadí. Doma je právě tady, žel mnozí to stále nevědí. Já bych se nestěhoval. Je mi moc dobře s Vámi, se všemi.



Egon Wiener


Žádné komentáře: