středa 11. prosince 2019

Všem, které nic nebolí a vyhýbají se jim nemoci




Babička Matylda zemřela v roce 1957, zrovinka, když mi bylo 10 let. Pohřeb si pamatuji dobře. Bydlela s dědečkem na židovském hřbitově v Liberci Ruprechticích, a tudíž to neměla do země daleko. Pár metrů od kuchyně, od ložnice. Od kuchyňského stolu se díval dědeček den, co se tam děje. Dnes tam už hezkých pár roků leží spolu a nehádají se, kdo, komu, co….

 Já za nimi předtím i potom jezdil velmi často. Tehdy moc Židů neumíralo a hřbitov byl zarostlý, jako vous starozákonního proroka a poskytoval, mně i těm, co hřbitovní zeď přelezli, úžasně velké sladké maliny a lesní jahody.

Píši všem, kteří přežili, a teď je už nic nebolí. Já toho taky už přežil moc a bolí mě všechno. Mnozí z těch, které nikdy nic nebolelo celý život už jsou dávno zpopelněni a není, jak s nimi řeč navázat a zeptat se proč, proč to všechno.

Píši i těm, které také, jako mě, bolí noha od prstů až po zbytek vlasů na hlavě. Bude sdílený gen. Jsou ovšem i tací, kteří neznají doktora, zubaře, lékárníka natož hrobníka. Nezávidím jim, nemají si s druhými o čem povídat, než jak kámen tlačí, nejen v botě.

Když se ještě psaly dopisy, psávala má matka sestře a ona jí o ničem jiném, než  co ji bolí, jak se léčí. Umřely obě ještě v době před mobilové. Dnes by byly pořád v sobě. Psaly by si denně esemesky jako divé. Tohle téma je opravdu přitažlivé.

Rovněž píši těm, kterých se to dnes netýká. Angličané znají vděčné téma - baví se o počasí. Našinec se baví o brufenu, proč není k dostání kanadský a zda je pravda, že se dědicové poprali a výroba stojí. Mají to na svědomí pacienti, sousedé a přátelé, co dovedou v tak závažné konversaci i chodit a mluvit, mluvit jen o nemocích.

Píši všem, které netrápí játra, ledviny, špek na břiše, šelesty, cukrovka a vysoký tlak, jako v televizním seriálu „Ordinace v růžové zahradě“. Ten z nás dělá znalce, fajnšmekry, kteří umí a znají. Rovněž seriál M.A.S.H je ukrutně výživný, a je, jak jinak, z lékařského prostředí a z války v Koreji. Musím se přiznat, že ani já nejsem amatér. Svou hodnost četaře v naší armádě jsem nedostal jen tak. Poctivě jsem si odsloužil dva roky základní prezenční služby, coby nosič raněných, které jsem „ošetřoval“ v naší vojenské nemocnici v Milovicích u opravdové tankové brigády.

I tak, přes všechny možné a nemožné choroby, měl v Liberci kdysi před 30 lety každý z rodiny něco společného výhradně jen s textilem, který rodinu živil. Píši všem, kteří vzpomínají a jsou ochotní se podělit o zážitky z dob minulých.

Svět kolem nás byl vždycky krásný, a při tom by mělo zůstat i na věky, šetřme se, hlídejme si záda, abychom neprochladli. Jenom zdravý jedinec je schopen reprodukce, mít krásné, zdravé a spokojené děti. Už je asi nebude živit práce s textilem, ale i tak je život krásný, věřte mi.



Egon Wiener

Žádné komentáře: