Víte, to bylo tak. Po válce byly lesy v Sudetech plné všeho, co tam
být nemělo. Chodit do lesa na houby bylo takříkajíc říct si o malér. Stávalo se
víc než často, že houbař si přinesl z lesa víc munice než hříbků, sem tam
pistoli, vojenskou výstroj, či plynové masky. Výstroj bývala silně poničena
námi dětmi, které se do lesa v té době pokaždé moc a moc těšily. Nebylo
nám pomoci. S babičkou nebo s mámou na borůvky, maliny, na soušky.
Věděli jsme, co máme a nemáme brát do rukou. Nejhorší byly fosforové bombičky,
munice, padákové hedvábí, nože. To vše nám mohlo ublížit, že právě z toho jsme
mívali největší radost.
Neznám kluka té doby, od pěti do devadesáti, že by vydržel nechat ležet v lese
něco po vojácích. Proto dnes píši i klukům, kteří se právě skrze tyhle poklady
stáří nedožili. To byla pak ve škole, ale i doma velká mela. Kde to je, kam
jste ty věci schovali. Dlouhá vyšetřování, doma došlo i na facky, ve škole na
rákosku, často i preventivně. Píši všem, kteří tohle přežili, poklady lesa
nevydali, a i nyní je před všemi chrání, někdy i za slušný peníz prodávají.
Mým lesem byla Bedřichovka, část obce nad Machnínem, kde byly spojovací zákopy
mezi bunkry (řopíky) od sebe tak do sta metrů a v nich stále ještě
poklady. Jen kousek od nich borůvčí, maliní, houby do polívky, na sušení. To
poslední mi prošlo rukama, později trávicím traktem. Vojenské nálezy byly dobře
ukryty u spolužáka Rudy Raichla pod včelínem a myslím si, že značná část se tam
ukrývá dodnes. Ruda mi to už nezodpoví. Jezdíval na stará kolena za
dobrodružstvím do Thajska a žel, jednou se domů vrátil mrtvý v zinkové
rakvi. Ale užil si.
Píši všem, kteří ještě žijí, aby si vzpomněli, jaké to bývalo a jak jsme
blbli. Zápasit s tím bylo nad naše síly. Les měl kouzelnou moc. Chodilo se
tam i před Štědrým dnem pro vánoční stromky. Jednou jsem tam taky tahle šel a
přinesl než dvě pilky, které tam někdo zapomněl v euforii z toho,
jaký stromek z lesa vyfoukl těm ostatním, kteří do lesa před vánocemi chodili
běžně řezat vánoční stromky.
Taky se do lesa chodilo za milováním, nebo za šmírováním těch, kteří tam za
tím účelem chodili. Obé bylo báječné a je i dnes, po letech abstinence, na co
v dobrém vzpomínat. Les to je fenomén a ten můj měl šmrnc a pořád něco
nabízel. Stojí, pořád stojí a nedělá mi hanbu. Nikdy neumře a stále ode mne dostává
poštu. Pokud mu zrovna nepíšu, vzpomínám, zda moji spolužáci Machníňáci, kluci
z Bedřichovky, Stráže nad Nisou, z Chrastavy, Nové Vsi mají koho milovat a
kam se vracet, pokud jim to ještě zdraví dovolí.
Píši všem, kteří se o lesy starají. Nepolevujte ve svém úsilí, zavděčíte
se rodičům, kteří dětem o lese vypráví a chodí tam s nimi. Nám všem přeji, ať
se les neomrzí, ať lesů páni přinášejí zvěři jen potěšení, žádný stres. Zdraví
a dlouhá léta!
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat