Většina z nich je zanedbaná, vulgární a hlučná. Jsou zarostlí, neholení,
pijí alkohol, mají špatné zuby. Podle toho je poznáte. Jen málokteří píší, nebo
dostávají dopisy. Adresu mají na radnici a nepohrdnou desetikorunou, o kterou
si řeknou. Nemohu jim psát bez bolesti. Jsem příliš a dlouho stár, abych mohl
odpustit současnému režimu, že jsou, že je jich hodně, a že se o ně špatně stará.
Do svých skoro padesáti let jsem je neznal. A potom tu najednou byli a mnozí
jsme nechtěli věřit vlastním očím, jak vypadají.
Z útlého dětství pamatuji, že ještě chodili podomní obchodníci,
dráteníci, slepci, ale abych se běžně setkával s lidmi, kteří spí pod mostem,
na roštech odpadového teplého vzduchu, to ne, to mě doslova odbouralo. Mamince
na konci 40. let minulého století nabízel hluchoněmý s cedulkou v ruce „umělecké“
pohlednice, které mu pomáhaly přežít. Tehdy jsem poprvé na někoho zíral s
otevřenou pusou...
Dnešní bezdomovci jsou často agresivní, netrpí žádnou výraznou chorobou.
Píši takříkajíc těm, které lze nazvat adepty bezdomovectví s nulovou pracovní
aktivitou. Myslím ty kolegy a přátele šťastně ženaté, kterým po rozvodu
nezůstalo nic a oni, ze dne na den, okusili sychravé podzimní počasí u vody
kdesi na smetišti zachumlaní do krabic a houní, které jim bratři stejného
vyznání ráčili zapůjčit.
Píši všem, co se s ostatními příbuznými, často s vlastními dětmi,
nedohodli, co kdo zdědí, kdo zaplatí dluhy, kdo koho vyplatí. Mnozí
z těch, kteří tohle neunesli se stali bezdomovci a společnost ostatních
lidí se jich začala štítit a skončilo to tím, že bezdomovectví se nedá
řešit. Že si na něj budeme muset zvyknout, dokud se současný režim nezmění na
jiný.
Píši všem, kterým se to nelíbí, všem, kterým se prohledávání popelnic
stalo denním chlebem. Sice plesnivým, ale ještě pořád jediným zdrojem kalorií.
Píši všem, kteří pijí a páchnou jako tchoři a nemají na zubaře, ani na léky.
Ani já nevím, kde na to vzít a udělat Vám život lepší. A přesto, nebyli tehdy,
dneska jsou. Jsou často mezi nimi duševně nemocní, závisláci, notoričtí zloději
a lháři. Žel, to k našemu bohatému životu jaksi patří, omlouvám se slovy
bohatých, kteří přispívají údajně na charitu, ale ne těm, které vídáváme ve
větších městech na každém kroku.
Bezdomovci jsou jako květ bodláku, sůl v očích, puchýř na chodidle,
hřebík v botě, ječné zrno v oku. Bezdomovec je a v to doufám,
černou můrou v nočních snech starostů a primátorů. Je na nás, zda budeme
přihlížet, že se nic nemění, nebo pověříme svého senátora, aby v té „věci“
konal. Píši tedy rovněž všem „senátorům“: Nenechte bezdomovce jen tak ležet na
ulici, i Vy můžete shodou okolností jednou tam být s nimi a žebrat o
korunu. Proto hledejte cestu, jak z toho ven. Spojme síly a dejme naději
těm, kteří jsou na dně, kterým z vody vyčuhují jen oči, nos a ústa. Nic
víc, nic míň.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat