Prší a nemá to konce. Když jsem byl, dávno tomu, mlád, pršelo nějak
jinak. Asi víc, houby si pamatuju. Co vím však jistě, že ten deštík byl teplý,
tak nějak vstřícnější, než ten dnešní studený a vlezlý. A na Ještědu, právě mi volala
Jana, leží z toho studeného deště, první dnešní listopadový sníh.
Bylo i tehdy všelijak. V roce 1958 po deštíku přišla povodeň, jako
stehno kubánské ženské, která na něm balí ty nejlepší doutníky. Jo, počasí. Žádné
moře, ale i tak stojí v čele konverzace o světovém dění, doma i
v cizích krajích. Prší, nikomu se nechce ven. Náš pes se poslušně šel vymočit
ven, i když jen na rohožku u dveří… Obrátil se na obrtlíku, lehce do mě vrazil
bokem. Víte, že když si už lehne na podlahu, vybere si ne syntetickou náhražku,
ale čistě vlněný koberec, kam si se žuchnutím lehne? Má doma pohodlí, je
v teple, bez rozmarů počasí, je na V.I.P. dovolená s plnou penzí,
kterou mu nejen každý bezdomovec, nakonec i já závidím.
Jinde je zas horko k zalknutí, nebo mrzne. Venku fouká, mlha, leje
jako z konve. Cítím se bezpečně, jen když zavřu okna, dveře, pohladím
pejska, usměju se na Janu a pustím si televizi. Ono to vlastně přichází
s věkem. Zamlada se na to, jak je venku zas tolik nekoukalo. Vše, co
promoklo, zas rychle uschlo, co zmrzlo, rozmrzlo. Sluníčko svítilo 26 hodin
denně, chodili jsme na brigády, na stavbu mateřské školy, prodejny Jednoty, na
koupaliště, na hřiště, které se připravovaly na oblastní spartakiádu, ale to
holt byla šedesátá léta minulého století, což pro mnohé z těch mladších
není víc, než mladší doba bronzová.
Píši tedy všem, co přežili a dožili ve věku kompjůtrů a chytrého
telefonu. To koukáte, říkám vrstevníkům, když vidím mladého človíčka se
sluchátky v uších. Tak tohle za našich let opravdu nebylo. Pršelo, to jo,
ale tak, že zároveň hladilo, chladilo a dávalo vláhu rostlinám, plnilo řeky,
rybníky a studně. Dnes jen hnusně prší, je zima a nebudeme dlouho čekat a
přijde opravdová zima, vánoce na blátě, chřipka, vše, co donutí slušného
člověka si lehnout do postele. Čas tomu napomáhá. Ještě pořád dvakrát ročně
měníme čas, letní za zimní a naopak. Venku je tma o páté odpoledne a to nejvíc
prší, a je sychravo. Nám starším stačí rozsvítit doma, zapnout topení a není
komu psát. Vše se vyřešilo. Horší to je s těmi, co ještě pracují. Ti
zmoknou, ale jim to zas tak moc nevadí….
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat